Při hře na kytaru jde o to vědět, kde přitisknout prst levé ruky (a provést krok s odpovídající rychlostí a jistotou), aby se v souhře levé a pravé ruky vyloudil z nástroje správný tón (z dialogu nastavení programu můžeme vidět, že existují i kytary pro pravoruké hráče).
Název programu může znamenat různé věci, jak ukazuje odkazem na Wikipedii Tomasz Bojczuk. V polském prostoru to má být "malá nota", blízká smyslu programu, ale autorovi se více líbí ukrajinský způsob, který takto zdrobněle jmenuje Aničky. A vývojářova dcera se jmenuje Anna, jak píše na stránkách projektu v části nazvané Proč je Nootka Nootkou?.
Záměrem vývojáře Tomasze Bojczuka je dát lidem možnost, aby se s pomocí programu sami naučili, i aby mohli vyučovat jiné žáky klasický zápis not. Hlavně jde o kytaristy, ale i ostatní zájemci jej mohou využít jako nástroje pro poslechová cvičení. Pozn. na počítači, ze kterého jsou ty obrázky mi zvuk z nějakých technicko-programových důvodů za normálních okolností, které se nemění, leta nejede, něco s tím pajšlem uvnitř a jeho vztahem k Linuxu, takže v tomto ohledu jsem jej vyzkoušet možnost neměl, i když by mi to udělalo velkou radost.
Jak zní dobrá kytara ale vím a můžu poslouchat díky značce Manuel Rodriguez, co mám doma, a na kterou se už dva roky chystám pravidelně cvičit, což by potěšilo hezkou řádku lidí i tady na LinuxExpresu (kdyby věděli, že se věnuju víc kytaře než překládání :-).
Nastavení jsou bohatá. Také sledujte, jak se objevují vysvětlující texty, když najedete na nějakou položku, třeba zkušební okruh. Možností, jak si prostředí uživatelsky podle potřeb upravit je docela dost. Nejste odkázání jen na syntézu zvuku, můžete vychutnat přirozený zvuk klasické kytary. Jsou podporovány různé způsoby nazývání not (i ten italský: do, re, mi fa...). Pokud rovnou nepřejdete k procvičování, můžete si jen tak hrát s hmatníkem a nechat si na něm notičky zobrazovat, jak se dají zahrát v různých polohách.
Když byste na začátku přeskočili průvodce prvním spuštěním, i později snadno nastavíte tu základní věc se sedmou notou, která je o tom, do kterého hudebního okruhu že to patříte. Jestli jako my v Čechách a na Moravě (a ve Slezsku) dáváte při cvičení přednost názvu pro sedmou notu H (a z toho potom plyne označení sníženého tónu hes: Hb nebo bé - B: snad se to má psát s velkým B :-), vyberte německý systém. Pokud jste si nějakým řízení osudu zvykli na dvojici B a Bb (bes), tak ponechte systém anglický. na výběr jsou tu i jiné.
Dokud nestisknete pravé tlačítko myši nebo klávesu Enter, program vaši dosavadní činnost nevyhodnotí jako vámi odsouhlasenou a uzavřenou věc, a když se třeba tím překliknutím spletete, tak vám neubere z procenta úspěšnosti, a tak máte možnost znovu klepnout jinam, a tím svoje předchozí mínění poopravit, jak se vám zrovna zlíbí.
Když po vás Nootka chce, abyste na hmatníku našli volnou strunu, uděláte to tak, že ji levým tlačítkem jedním klepnutím vyberete buď v oblasti zeleného čtyřúhelníku napravo, anebo strefením se do bodu na struně hned vedle následující noty úplně nalevo.
K těm zeleným čtyřúhelníkům bych taky dodal, že i když budete pro tón znát jinou možnost jeho zahrání, ale tato se nachází mimo ohraničenou oblast, až budete chtít vaši volbu udat u programu, nepochodíte.
Když máte v notové osnově zapsat jako notu nějakou volnou strunu a tato je zvýrazněna na hmatníku, je zbarvena červeně. A abych uvedl všechny prvky ovládání při zkoušení, tak doplním, že k další otázce se dostaneme buď tím, že ještě jednou klepneme pravým tlačítkem myši, anebo stiskneme mezerník. No a teď je na uvážení každého uživatele, jaká kombinace kláves a myši se mu bude nejvíc pozdávat.
Zdá se mi, že těch víc jak sto otázek, co jsem na zkoušku udělal a u nichž jsem se po chvíli začal slušně nudit, ale hnán vidinou nějakého vítězného závěru testu, jsem udělal ještě několik navíc, abych si přiznal, že je to zřejmě myšleno jako cvičení se začátkem ale bez zřejmého konce, prokazuje, že záleží na každém, jestli bude chtít cvičit až do úmoru, ale jediné čeho se mu kromě prohloubení učiva dostane, je narůstání času stráveného opakováním stále stejných věcí, což je přirozeně dobré, a pak nějaká ta satisfakce, že se procento úspěšnosti přece jen po nějakém tom zaváhání o něco přiblížilo stovce, které ale velice pravděpodobně v tomto kole nikdy jako Uroboros nedosáhne. :-)
Pro zadávání not se používají tlačítka. Tam, kde vidíte 1 - a, vězte, že sice nevím, co ta zkratka znamená, ale je to tak použité v originále pro jednočárkovanou oktávu, a tak jsem to tak radši, alespoň prozatím nechal. Má to znamenat, ve které oktávě se tón nachází. Vy jej vlastně postupně sestavujete. Nejprve vyberete písmeno, potom přidáte označení pro oktávu. Takže u jednočárkovaného C ťuknete na C a hned nato na to tlačítko 1 - a, aby vzniklo to, co tady článku zapíšu jako C1.
Když se podíváme dál, vidíme, že tu máme i tlačítko Kontra pro Kontraoktávu (jestli je pro to nějaký jiný název, ať se o něj jeho znalec podělí v poznámce k článku). Vyzkoušel jsem při volném hledání not na hmatníku a vyšlo mi, že hledaná nota se nachází mimo rozsah kytary. :-)
Chtělo by to konečně nějaký závěr, abyste pochopili, čeho se má, taky proč a jak, čeho je možné bez zvláštního vypětí, samo sebou dosáhnout. Hra nemusí být dřina, když víte, jak na to. Když se drnká na kytaru, tak se drnká s nějakým cílem, kterým je prožívání krásy, vlastní i její darování posluchačům. Hudba jim nemá trhat uši. Říká se, že hudba léčí. Tak ji nechte, ať léčí.
Tak jo, takový můžu tentokrát poskytnout, i když to může být významem naprosto osobní postřeh, slovy těžko sdělitelný a větným vyjádřením nepřeložitelný. Myslím, že jsem pro sebe objevil něco, co jde dál, než jsem si předtím, než jsem dnes vzal do ruky kytaru, myslel, že bych měl jít. Hrál jsem chvíli stupnici C dur od c1 po c2. Po chvíli mě to začalo bavit. Představoval jsem si nové možnosti, které důkladný přístup, jaký nabízí Nootka, může bystrému hráči přinést, když tyto postupy převede i do hry s nástrojem.
Napadlo mě najednou, že si přeju hrát a myslet při tom tak, že v tom samém okamžiku, kdy vidím notu, vím, kde se dá zahrát na hmatníku a slyším ji ve vědomí, vím jasně, jak vypadá její zvuk. A píšu to tady taky proto, abych si to mohl připomenout i později, kdybych zapomněl, že jsem byl tímto osvícen; pamětní záznam. I když jsem kdysi hrál na klasickou kytaru čtyři a půl roku, ustrnul jsem někde mezi první a druhou polohou. To je v podstatě to nejzákladnější, co je potřeba. Bez toho to, jak každý pochopí, nejde. Naprosté minimum. Automatizaci na této úrovni zajistilo neustále opakování na mnoha příkladech, které je přirozené, protože časté a pestré. To na hraní celkem stačí, ale je z toho po čase, když se hráč dál nerozvíjí, ten pocit, že se to už nikdy nezmění a jednoho hra i přestane bavit.
Problémem je vědomí propasti, která nastane, když přijde na hru ve vyšších polohách. Tady se plně projeví strašná nejistota, ukáže se, co že to z techniky hry vlastně neumíte. Samozřejmě nacvičit se dá ledasco, ale když v tom není ta častá praxe, která se dřív nebo později dostaví tím, že neustále hrajete v první, druhé nebo dokonce třetí poloze, tak jste zpomalení jak ve filmu, zahanbení tím, že si už u té třetí polohy noty, když je vidíte, pokud vůbec chápete, že využití právě takového hmatu je lepší než hledání čehosi v základním postavení, musíte nejprve na hmatníku ty noty doslova odpočítat.
Nyní bych rozhodně chtěl dosáhnout toho, že zahraju to, co zrovna chci zahrát, a předpokladem pro to je vědět, jak to můžu udělat. Když budu hrát vědomě, tak i drilování stupnic a rozkladů akordů bude pro mě znamenat potěšení. Přeju dokonalý úspěch při zvládání kytarové techniky i ostatním hráčům.
