"Půjdeme na představení." "Dnes si představíme..." "Představ si." "Naše představa o té věci je taková, že..." "Máš bujnou představivost." "Byl nám představen."
Žádné "hrůzy" při překládání neprovádím. Skupinová práce si žádá svoje, třeba jakousi kontrolu, a lidé se samozřejmě snaží společně domluvit, což je dobré. Můžu mít ovšem pocit, že když použiju styl hlavní nabídky "Pohled" a "Úpravy", a pak je to opraveno: z pochopitelného důvodu, protože je opravovatel zvyklý na jiný styl, a tak dělá to samé, co já, přemýšlím o nějakém jiném způsobu, jak uskutečnit to, co mě na tom zajímá, čímž myslím výzkum.
Korekturu vnímám v první řadě jako způsob, jak vychytat ty překlepy, které se občas odhalí právě až při takovémto dalším procházení. Nemyslím si, že by to korektora moc bavilo, když prochází práci po jiném a "musí" to opravovat.
Získal jsem určitý pocit, že když vidím, že místo "ukázat" je na místě zase stejně dobré "zobrazit", nechci jenom poskytovat zpracovaný text, který stačí už jen upravit, a bude to dobrý. :-) S některými věcmi si chci jednoduše vyhrát podle sebe. Každý chce totiž někdy dělat, co ho baví a jak nejlépe umí.
V programu KPresenter, který třeba bude časem používat více lidí - zatím se KOffice 2 pořád vyvíjí, jsem "vyvíjel" slovo "prezentace", u kterého, když si na tu činnost vzpomenu, se mi objeví slovo "prezentace", se kterým pak pracuju tím, že se přepnu na "představení". :-) Takže záměrně a důsledně jsem začal pracovat se slovem "představení". Zkoumám tu sílu zvyku u sebe jako uživatele, když například "u tabule předvádím představení", jak rychle začínám myslet na "představení", když myslím a mluvím o tom, že "v dnešním představení záležitosti s ... si ukážeme": "Co se to děje, co se to se mnou děje, ..., jé, jé, jé." :-)
Vývojáři KOffice při uvedení dvojky sami říkají, že měli možnost dělat věci i jinak, která se jim tím naskytla a oni se ji snaží využít. KPresenterem nechci postihnout lidi. Dávám jim příležitost vidět věci i jinak. Může je to za chvíli dost dobře bavit.
